Moje maminka je věřící a k Bohu nás vedla už od mala. Když mi bylo asi 14 let, tak jsme chvilku do žádné církve nechodili, než si mamka našla svůj nový církevní domov. Jenže já jsem už v té době neměla skoro žádné věřící kamarády a do církve se mi tedy nechtělo. Vždyť moji spolužáci taky s Bohem nežili, tak proč bych měla já? Pak přišla střední škola a s ní i hledání vlastní identity. Postupem času jsem se začala potýkat se strachem a s nízkým sebevědomím. Bála jsem se být sama sebou a možná jsem ani doopravdy nevěděla, kým opravdu jsem. Takže jsem snažila být jako ostatní, dělat věci jako ostatní, abych nevyčnívala, aby mě měli druzí rádi a já nebyla sama.

I když jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem vnitřně nebyla šťastná. Vlivem různých životních okolností, které do mého života přišly, jsem začala prožívat obrovskou bolest v srdci a prázdnotu. Velmi často jsem se cítila sama. Po nějaké době jsem začala prožívat strach a úzkosti, o kterých jsem se styděla mluvit s ostatními. Moje maminka si začala všímat věcí, které jsem prožívala i přesto, že jsem o nich nemluvila. A tak mě začala zvát do církve. Mně se ovšem jít nechtělo, ale nakonec jsem si řekla, že udělám mamce radost a jednou půjdu, abych měla klid. Uvnitř jsem doufala, že si to tam prostě jednou odsedím a pak už mě tam mamka zvát přestane. Jenže ve sboru, kam jsme společně šly, jsem prožila obrovský Boží dotek, který uzdravil moje srdce ze všech bolestí, strachu a úzkostí.

Od té doby, kdy jsem Bohu otevřela svoje srdce, začal proměňovat můj život. Naplnil moje srdce radostí a nadějí. Bůh mi ukázal, že být sama sebou je ta nejlepší volba pro můj život. Také mi ukázal, že nemusím žít ve strachu ze selhání, že mě stvořil s nějakým záměrem a má plán pro můj život. Ukázal mi, že právě teď je moje místo ve službě mládeži. Moje srdce hoří pro mladé lidi a toužím vidět v České republice mladé generace, které znají svoji hodnotu. Generace, které se nebojí být samy sebou a které hledají Boha celým svým srdcem. Mladé generace beze strachu.